Borneo a Sulawesi část 8. - Jihovýchodní Sulawesi, Palu

1.2. - 4.2. 2024

Ačkoliv se informace o délce cesty trajektem dost často různí, zatím tedy můžeme s jistotou tvrdit, že délka plavby bývá dost často podhodnocená. Snad ještě nikdy se nám nestalo to, že by plavba měla trvat třeba 8 hodin a my jsme do cíle dojeli dříve. Už několikrát se nám stalo, že jsme měli cíl na dohled, vždy se ale něco stalo, vždy zasáhla nějaké vyšší moc, která způsobila, že jsme v trajektu zůstali déle. A ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Trajekt samozřejmě vyrážel z Bornea až k večeru, což nám vlastně ani nevadilo, protože jsme měli naději, že se vyspíme a další den třeba kolem poledne v pohodě dorazíme na Sulawesi. Ano, samozřejmě jsem zakotvili až k večeru, takže nezbývalo nic jiného, než si najít ubytování a jednu noc přespat v hotelu ve městě Palu. Město bylo od přístavu asi 25 km, takže jsme na bydlení dojeli opravdu až večer. Našli jsme si fajn hotel, který mile překvapil čistotou.

Další den jsme už vyrazili po pobřeží směrem na jih. Cestou jsme si ověřili to, co jsme viděli vlastně už i z trajektu, a to to, že tu na mnoha místech probíhá těžba štěrku a kamene. Chvílemi toho bordýlku bylo na silnicích tolik, že jsem si připadala spíš jako na nezpevněné cestě než na silnici. Cestou jsme ale objevili jednu příjemnou restauraci s teráskou nad mořem, a tak jsme si tu dali k obědu rybky. Cílem naší cesty byla pro dnešek pláž na konci cesty. Jmenovala se Boneoge a kromě omladiny jsme tu byli úplně sami. Strávili jsme tu fajn odpoledne i klidnou noc. Večer jsme ještě zašli do vesnice, kde jsme si dali večeři. Bohužel tu moc možností, kde se najíst nebylo, a tak jsme se prostě zeptali u pidi warungu, jestli by nám mohli dát něco k jídlu. Ondra si dal nudle  s párkem a já do sebe nacpala asi 3 vejce. Nic jiného na výběr nebylo a mně se z nudlí většinou dělá špatně - to asi ty rychlosoli. Další den ráno sem přijeli nějací místní, kteří byli družní a chtěli, abychom se vyfotili se nějakým jejich produktem. Ze samé radosti z toho, že jsme s tím souhlasili, nám pak ochutnávku nechali a my zjistili, že se jedná o smažený česnek. Když jsme ho nakonec po několika týdnech už na Bali otevřeli, zjistili jsme, že chutná vážně výborně.

Dnes jsme potřebovali přejet hory a dostat se tak na východní pobřeží. Bohužel se nad ostrovem stahovala mračna, a tak jsme pádili nejdříve zpátky do města Palu a pak fííííí přes hory. Naštěstí se počasí zlepšilo, a tak nás žádná bouřka cestou nezastihla. Jakmile jsme se dostali na pobřeží, začali jsme nenápadně pokukovat po místě, kde bychom to dnes zabalili a říkali jsme si, že další noc na pláži bude super. Pár jsme si jich jeli obhlédnout, ale moc se nám to nepoznávalo. Nakonec jsme ale našli jednu vcelku ideální, a tak jsme se rozhodli, že si zajedeme jen na hlavní silnici na jídlo a vrátíme se sem. K večeři jsme si dali smažené kuře a vlastně bylo celkem dobré. Hostinská byla milá a my tu mohli v klidu posedět a dobíjet si powerbanku. Po jídle, když jsme na pláži začali stavět stan, viděli jsme v dálce nad pobřežím blesky a bylo nám jasné, že se bouřka vrací. Já se jich hrozně bojím, a tak jsem začala trošku panikařit. Ondra mě ale uklidnil tím, že přeci ti ptáčci v tom baráčku vedle nás pořád zpívají, tak se zatím nic neděje. Až mnohem později mi došlo, že ten zpěv se pouští z repráků, aby ptáčky nalákal k tomu si zde postavit hnízdo… tak mě Ondra zase nachytal.

Další den jsme se bavili o tom, že jsme si tak nějak mysleli, že Sulawesi je jeden z ostrovů, kde převažuje Islám, ale cestou jsme už viděli hodně hindu chrámů i kostelů, takže to tu s tou většinou asi nebude zas až tak horké. Což také zanedlouho zjistíme doslova na vlastní kůži. Taky jsme všude kolem pobřeží viděli jednu kokosovou palmu vedle druhé a když jsme se od něj odklonili a pokračovali k přehradě Poso, objevily se kolem nás velké kakaové plantáže. Ano, i palmy olejné tu jsou, není to ale v takové šílené míře jako na Borneu.

Kolem jezera jsme v podstatě jen prosvištěli s tím, že jsme věděli, že se tudy stejně budeme muset i vracet po návštěvě obce Pada. Tahle obec byla jedním ze dvou hlavních cílů naší výpravy na Sulawesi, protože se tu má nacházet jeden ze světových unikátů, a to megalitů ve tvaru lidských postav. Tak šup šup, hurá na ně!

Podle mapy se strašně špatně určuje to, jak je cesta kvalitní, a tak jsme měli štěstí, že jsme hned za jezerem potkali turisty, kteří se odtamtud, kam my jsme mířili, právě vraceli a ti nás ubezpečili, že je cesta sice misty rozbitá, ale prý to určitě není nic, co by naše motorka nezvládla projet. Tahle informace nás potěšila a my tak vyrazili kupředu.  Jakmile jsme minuli jezero, začali jsme pořádně stoupat. Pořád jsem si říkala, že za chvíli už si jezero svrchu vyfotím, protože přece čím výš člověk je, tím lepší perspektivu získává. Nicméně vhodné místo na fotku jsem promeškala, a tak jsem si říkala, že není proč zoufat, že budu mít cestou zpátky možnost najít to správné místo na fotku, protože den vesnice Pada vede jen jedna jediná cesta, takže se další den budeme vracet po svých vlastních stopách.

Jakmile jsme překročili nějaký ten hřeben nebo spíš asi hřebínek, tak jsme si zastavili na malou cestovatelskou pauzu. Dali jsme si cigaretku a zkoumali vážně ošklivého broučka, kterého jsme našli na silnici. Při té příležitosti jsme se rovnou přezuli z tenisek do žabek, protože to vypadalo tak, že začne co nevidět poprchávat. Tu chybu, že jsme jeli za deště v teniskách, už jsme několikrát udělali. Následkem bylo několikadenní sušení obuvi, které jsme nechtěli znovu podstupovat. Nasedli jsme zpátky na motorku a já jsem cestou udělala nějaké to video, protože se mi líbilo, jak divokou přírodou zase jednou projíždíme. Byli jsme někde uprostřed hor, kde se všemi směry vlnily kopce a jedinou známkou civilizace tu byla cesta, která je protínala. Od broučka jsme pokračovali ještě nahoru, nahoru a mezi tím i trochu dolů a rovně. Pak se najednou cesta jakoby nic sklopila spíše směrem dolů a my si užívali prázdnou silničku a krásné okolí. Naši pohodu narušilo až to, když Ondra začal tak trochu panikařit a já se vyděsila, že jsme zase přejeli hada, ale že ho tentokrát kousl. Byla jsem vyděšená a vůbec netušila, co s ním v tomhle území nikoho budu dělat, pokud to tak opravdu je. On ale na moje otázky, co se děje vůbec nereagoval. Když jsem se podívala přes jeho rameno dopředu, došlo mi, že je situace mnohem vážnější a nahlas zaprosila: „Ne, ne, ne, ne!!! Prosím, jen to ne!“ Ale na to už bylo pozdě…