Borneo a Sulawesi část 9. - Jihovýchodní Sulawesi, Pada

4.2 - 5.2. 2024

Naši pohodu narušilo až to, když Ondra začal tak trochu panikařit a já se vyděsila, že jsme zase přejeli hada, ale že ho tentokrát kousl. Byla jsem vyděšená a vůbec netušila, co s ním v tomhle území nikoho budu dělat, pokud to tak opravdu je. On ale na moje otázky, co se děje vůbec nereagoval. Když jsem se podívala přes jeho rameno dopředu, došlo mi, že je situace mnohem vážnější a nahlas zaprosila: „Ne, ne, ne, ne!!! Prosím, jen to ne!“ Ale na to už bylo pozdě…

Když mi došlo, co se děje, uvnitř jsem kompletně zpanikařila, ale navenek jsem držela dosti strnulou pozici a snažila se vyrovnávat výkyvy naší motorky, která směrem z kopce dolů stále více a více zrychlovala. Taky už víte, co se nám to sakra stalo? Prostě se nám přehřály brzdy až tak moc, že přestaly fungovat. Jako úplně! Mně to celé došlo ve chvíli, kdy jsem viděla, jak se je Ondra snaží zmáčknout až nadoraz, ale bez jakéhokoliv efektu. Velice rychle se z rychlosti 30 km/hod stala rychlost dvojnásobná. Pak se ale terén trochu srovnal a Ondra se snažil (v žabkách!) motorku trochu zpomalit. Jeho nohy se odráželi od nerovného terénu silnice a ačkoliv jsem měla ambice mu nějak pomoci, nebylo to v mé moci. Ze své vyvýšené pozice jsem totiž nohama na zem nedosáhla.

Ondrovi se silou vůle i nohou podařilo motorku zpomalit zase na nějakých 35 km/hod, ale bohužel pro nás se cesta zase sklopila směrem dolů.směrem z kopce. Naše beznaděj se zvyšovala úměrně s naší rychlostí. Asi ve druhé nebo třetí zatáčce jsme se potkali se dvěma motorkami jedoucími v protisměru a měli jsme co dělat, abychom je nesmetli ze silnice společně s námi.V tu chvíli už jsme jeli dobře přes 60 km/hod. Pak přišla na řadu rovinka, zmatek a za pár vteřin jsem už seděla na zemi a daleko přede mnou byla naše motorka a pod ní Ondra! „Sakra, neee….“ Myslela jsem si a slyšela jen to, jak mi stále ze sluchátek hraje písnička, která nás doprovázela během celé naší nehody. Rychle jsem vyhodnotila svůj stav a uznala, že jsem v pohodě. Vstala jsem, rozeběhla se k Ondrovi a přitom křičela: „Ondro?! Dobrý, žiješ? Slyšíš mě?!“ Než jsem k němu doběhla, už se soukal ven z pod motorky a vstával. Potřepal hlavou, otočil se na mě s výrazem plným obav a ptal se, jestli jsem v pořádku. Tak moc se mi ulevilo, že se mi podlomily nohy. Zavrávorala jsem, zastavila se a řekla, že mi asi nic není. „A co Ty?“ „Taky asi nic.“ Uf!!!, je tohle vůbec možný? Položili jsme motorku jedoucí rychlostí 70 km/hod do pangejtu a nic se nám nestalo? Jako….vážně?!? Uff. Začali jsme z motorky vytahovat lékárničku a v tu chvíli se vrátili Indonésané, které jsme před okamžikem málem srazili. Slyšeli ránu a rozhodli se vrátit a pomoci nám, pokud to bude potřeba. No, nebudu lhát, očividně se znatelně ulevilo nám všem, ale také jsme byli všichni v šoku. Takovou věc prostě nezažiješ každý den. Když adrenalin začal trochu opadat, bylo jasné, že ačkoliv necítíme žádné velké zranění,  měli bychom svůj stav pořádně prověřit. Na našich tělech jsme našli tohle. Ondra: poškrábané prsty na nohou, ulámané nehty, obražená žebra, poškrábaná záda. Petra: nic, jen škrábance na stehně. Sice vedly po celé délce stehna, ale jinak nic. Super! Takže nám vlastně vážně skoro nic není. Vytáhli jsme dezinfekční gel a začali rány zběžně ošetřovat. Když jsme ale povytáhli moje kraťasy o kousek výše, zjistili jsme, že škrábance začínají větší rýhou, která nevypadala moc dobře. Postříkali jsme ji a rozhodli, že pokud najdeme nemocnici, půjdeme tam, abychom si nechali rány pořádně vyčistit a zároveň zjistili, jestli bude potřeba nohu šít. Víte, jak se říká, že adrenalin Vaše tělo zaplaví tak, žen vlastně ani žádné zranění necítíte? Je to pravda. Ani jednoho z nás nic nebolelo.

Než jsme se dali trochu dokupy a postavili motorku, projelo kolem nás jedno auto, které zpomalilo, ale nezastavilo. O několik minut později projíždělo další. Majitel nás viděl, vyhodnotil situaci a rozhodl se zastavit. Z auta vylezl s tím, že na nás začal mluvit anglicky! Představil se nám jako Yamerson (zkráceně Son) a nabídl nám, že jeho spolujezdec dopraví naši motorku do vesnice a on tam odveze nás. Tuhle nabídku jsme napůl váhavě a úlevně přijali, posbírali pár důležitých věcí, nasedli do auta a pokračovali v pohodlí a odéru durianu. Od Sona jsme se dozvěděli, že celá oblast, do které pomalu přijíždíme, převzala název od její hlavní vesnice s názvem Pada. Jedná se o údolí, kde je celkem 16 obcí, jejichž obyvatelé jsou převážně křesťané (nebo protestanti) - je jich tam asi 95%. Do údolí vede jen jedna jediná cesta, po které jsme přijeli i my. Pomalu se zvažuje vytvoření i cesty druhé, která by vedla do města Palu, kde končil náš trajekt, ale to vše je teprve ve fázi zvažování. Vysvětlili jsme mu, že náš motiv, proč jsem se rozhodli navštívit zrovna tuhle oblast, byl ten, že jsme chtěli vidět megality - však i Rudi z governmentu nám jejich návštěvu doporučoval. Son nám ale řekl, že on sám, nepatří mezi původní obyvatele tohoto údolí, ale že se sem přiženil a to, že mluví anglicky je důsledkem toho, že sezóně pracuje pro německou společnost, která zajišťuje kontejnerovou dopravu mezi JV Asií (převážně tedy Indonésií) a Evropou. On sám už navštívil mnoho evropských měst Istambulem počínaje a Londýnem (potažmo Hamburkem) konče. Každopádně věděl, kde se jednotlivé sochy nachází a byl ochotný je s námi objet během dalšího dne.

Cesta hezky ubíhala a zanedlouho už jsme začali reálně sjíždět do údolí se všemi vesnicemi a místní kulturou. Naše motorka byla zaparkovaná u místního warungu, takže jsme vystoupili z auta, nasedli na ni a následovali Sona až k místní nemocnici, kde se nás okamžitě ujali. Měla jsem trochu obavu ohledně našeho ošetření, protože jsme u sebe měli jen asi 1.500.000 IDR (2.250 Kč). Když jsem se s tím svěřila Sonovi, jen nad tím mávl rukou a řekl mi, ať si rozhodně nedělám žádné starosti. Místnímu personálu vysvětlil celou situaci a nám se omluvil s tím, že musí jít za rodinou. Žádal nás ale, abychom se pak u něj zastavili s tím, že nás jeho manželka rozhodně moc ráda pozná. Nejdřív jsem přišla na řadu já. Vytahování kamínků a štěrku, čistění ran a ranek, desinfekce, ovazování…a skoro hodina byla pryč. Nemocniční personál chvíli zvažoval šití, ale když viděli, že se na to moc netvářím, rozhodli se, že to nebude potřeba. Další hodinu se věnovali Ondrovi a když jsme byli ošetřeni, začalo papírování. Dostali jsme prášky na bolest a antibiotika, udělali jsme několik společných fotek a zaplatili účet. Celá procedura včetně léků nás vyšla na 225 Kč. Po celé téhle nutné šarádě jsme se rozhodli, že antibiotika mohou chvíli počkat a že teď nadešel čas na večeři a pořádný drink. Naštěstí pro nás jsme se dostali mezi křesťany, takže sehnat místní peci nebyl úplně problém. Ve warungu jsme si dali večeři, koupili alkohol a šli oslavit život k Sonovi domů. Ten nám samozřejmě nabídl, že není problém v tom, když budeme chtít přespat v jeho domě. Tuto kratochvíli jsme s díkem odmítli a slíbili, že určitě ráno přijdeme na snídani.

Hned naproti warungu bylo fotbalové hřiště, kde jsme si postavili náš stan.Večer jsme zodpovědně začali užívat antibiotika i paintkillers, za které jsme mili rádi - adrenalin se vyplavil a naše bolístky už přišly k sobě. Noc byla náročná a bolavá, ale ráno jsme zhodnotili, že jsem schopni chodit, což bylo pro dnešní den celkem podstatné. U syna jsme si dali vydatnou snídani s tím, že jakmile dojíme, vyrazíme na průzkum. Byly tu věci, co jsme chtěli vidět my, a byly tu i místa, která nám chtěl ukázat Son. U warungu jsme vyzvedli jeho majitele a ve 4 jsme vyrazili objevovat neuvěřitelné megality a pověsti s nimi spjaté.

Ještě předtím nás ale Son vzal do svého kakaového sadu. Tady jsme se dozvěděli, že mít kakaový sad je celkem výnosný byznys. Když je dobrá sezóna, takový kakaovník plodí až 4x do roka, což není vůbec špatné. V případě Sona, jehož rodina má 500 stromů, může být výnos kakaových bobů třeba i 1.000 kg, což je při 60.000 IDR (90 Kč) za jedno kilo celkem veliký příjem. Samozřejmě není každý sběr tak super a může být i sezóna, kde se podaří třeba i jen jednou. Nicméně je to práce v zemědělství, která mi nepřijde tak úmorná, jako pěstování rýže, ani tak katastrofická, jako palma olejná. Ale na druhou stránku na Borneu orangutani mohou přežít jen v původní divoké džungli, takže je vlastně jedno, jestli by ji zničili, kvůli kokosům, oleji nebo kakau…

Po prohlídce sadu a vysvětlení toho, jak to tu funguje z provizemi a dopravou k odběratelům kakaa, jsme si všimli toho, že kromě kakaa tu má Son i vanilku. Hned jsme se zajímali o to, zda by se třeba dala nějaká koupit, protože jsme přemýšleli nad tím, že by to byl super dárek pro rodinu i přátelé. Bohužel ale zrovna nebyl čas sklizně, a tak jsme v tomto případě utřeli nos. Když jsme si prohlédli sad, vydali jsme se skrz něj za naším dalším cílem - skrytým hrobem člověka, který je pro místní komunitu velice důležitý. Jedná se o pana Jacoba Woensdregta, který se narodil v roce 1.889 v Holandsku a zemřel v roce 1928 tady, v Padě na Sulawesi. Byl to misionář, který místní komunitu učil písmo svaté a přinesl do jejich srdcí křesťanství. Místní si ho dodnes velmi váží a téměř všichni obyvatelé údolí jdou dodnes náboženských stopách. Jacobovi se tu tak moc líbilo, že i když ve velmi mladém věku onemocněl, rozhodl se tu zůstat a chtěl být pochován zde, na svém nejmilejším místě a blízko svých následovníků.

Tím jsme ukončili společenské povinnosti a začali jsme se prodírat dalšími kakaovníky ve snaze najít první z důvodů, proč jsme se sem vydali a doslova riskovali naše životy. Po pár minutách se nám to skutečně podařilo a my byli okouzleni tím, co vidíme. První megalit, který jsme spatřili byl velmi působivý a historky, které se k němu pojily, snad ještě působivější. Langke Bulava, česky Kruh zlata byl ve tvaru ženské postavy. Legend se k ní pojí hned několik. Tak například si lidé mysleli, že když je název sochy Kruh zlata, znamená to, že se pod ní nějaké to zlato také nachází. Přišli k ní a snažili se ji podkopat, aby na to zlato narazili. Jediné, co ale našli, tak byly další dvě stejné sochy, ale v menším provedení. Jedna se prý ztratila, druhou pod ní nechali. Dodnes vesničani sochu označují, jako Matku. Další pověst říká, že kam se socha dívá, tak tam jsou lidé bohatí. Vesničané tedy opět zkoušeli sochu vykopat a pootočit tak, aby se dívala jejich směrem. Pokaždé, když se ale na takovou výpravu vydali, vyšší moc jim jejich snažení překazila. Buď přišel ohromný vítr, veliká bouře či přívalové deště, a tak se sochu nikdy nepodařilo otočit jiným směrem. Dívá se tedy (stejně jako všechny ostatní, které v údolí jsou) směrem do středu centrální vesnice celého údolí, tedy vesnice Pada.

Megalit Palindo

Megalit a příběh o chybném buvolu

Megalit Langke Bulava, Pada

Pokud byla Langke Bulava působivá, Palindo pak byl úchvatný. Jednalo se jednoznačně o sochu muže a byla skoro dvakrát tak velká, jako socha první. Megalit byl na výšku přes dva metry vysoký a velmi působivý. Oproti prvnímu, který byl schovaný kdesi mezi kakaovníky, tady byla udělaná široká příjezdová cesta a kolem megalitu byl úhledný trávník. Odsud jsme pokračovali ještě na obhlídku dvou dalších míst. Jedno bylo skryté mezi rýžovými políčky, cesta k němu byla příšerně kluzká, ale když jsme k němu dojeli, shodli jsme se na tom, že jednoznačně stálo za to. Ten chlapík z hospody, který nás kromě Sona také doprovázel, byl jeho hrdým majitelem. Protože žil celý život tady v údolí, znal všechny legendy a měl k tomuto krásnému dědictví také citový vztah. Měli jsme opravdu štěstí, že jsme získali zrovna takového průvodce, protože asi nikdo jiný by nás sem, na toto místo plné artefaktů, ani nevzal. První megalit, který jsme tu viděli, se jmenoval Suso a byl ležící. Prý v této poloze původně nebyl, ale jak kolem něj chodili buvoli, vyvrátili ho tím, že se o něj drbali. Další místa byla celkem podstatná z historického hlediska. V období, kdy vesnice ještě byly pod vedením králů, se aktivně využívala. Kalamba bylo místo, kde se král myl. Byla to vana ve tvaru velkého kamenného květináče se sedátkem uvnitř. Kolem něj pak bylo snadné si představit jeho královny, které mu při mytí asistovaly. Další nádoba vypadala podobně jako královská vana. Ta byla nicméně posvátná, a to včetně vody, která jí naplňovala. Tato nádoba byla totiž pohřebištěm králů, jejichž kosti tu dodnes odpočívají. Proto je také zapovězeno na vodu uvnitř sahat - toto pravidlo platí dodnes. Další tři podobné nádoby umístěné opodál sloužily k podobným účelům. První se využívala jako místo, kde se omývali zemřelí, do další - o něco větší, se pak tito mrtví vhodili. Jakmile z nich zbyly pouze kosti, ty se vybrali a vhodili se do nádoby další, kde už spočinuli napořád. Nechutné? Možná…já bych spíš řekla tradiční. Opodál jsme pak našli místo s kamenem placatým. Říká se, že když padaly na zem hvězdy, vyhloubily v kameni díry a místní lidé věděli, že nastal správný okamžik k zasazení stromů. Jiné místo, které se tu nacházelo, se zase využívalo k výrobě léků. Uf…bylo toho hodně.

Poslední naší zastávkou byl megalit, který byl jako ležící již vytvořen. K němu se pojí moc hezká legenda o chytrém buvolu. Když zemře král, většinou je potřeba obětovat mnoho buvolů. Nejvíce si místní cení albínů. Tohle byl právě jeden z nich. Byl ale chytrý, a tak věděl, že má být obětován. Lidé ho hledali a naháněli, ale on se velmi dobře ukryl tak, že ulehl mezi rýžovými poli.Lidé ho ale stále hledali, proto se tu schovával tak dlouho, dokud tu nezkameněl. Pěkné, že? Tato legenda se mi asi líbí nejvíce!

Odsud jsme vyrazili zase do nemocnice na převaz, pak na oběd do warungu a dát poslední sbohem našemu novému kamarádovi Sonovi. U něj jsme neskladnili dostatek vody, abychom mohli cestou přes hory průběžně chladit brzdy a vyrazili zpět. Snad k nám tentokrát hory budou milostivější.